http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=20532
author:John Pilger
On the anniversary of the dropping of the atomic bomb on Hiroshima on August 6, 1945, John Pilger describes the 'progression of lies' from the dust of that detonated city, to the wars of today - and the threatened attack on Iran.
When I first went to Hiroshima in 1967, the shadow on the steps was still there. It was an almost perfect impression of a human being at ease: legs splayed, back bent, one hand by her side as she sat waiting for a bank to open. At a quarter past eight on the morning of August 6, 1945, she and her silhouette were burned into the granite. I stared at the shadow for an hour or more, then walked down to the river and met a man called Yukio, whose chest was still etched with the pattern of the shirt he was wearing when the atomic bomb was dropped.
He and his family still lived in a shack thrown up in the dust of an atomic desert. He described a huge flash over the city, "a bluish light, something like an electrical short", after which wind blew like a tornado and black rain fell. "I was thrown on the ground and noticed only the stalks of my flowers were left. Everything was still and quiet, and when I got up, there were people naked, not saying anything. Some of them had no skin or hair. I was certain I was dead." Nine years later, when I returned to look for him, he was dead from leukaemia.
In the immediate aftermath of the bomb, the allied occupation authorities banned all mention of radiation poisoning and insisted that people had been killed or injured only by the bomb's blast. It was the first big lie. "No radioactivity in Hiroshima ruin" said the front page of the New York Times, a classic of disinformation and journalistic abdication, which the Australian reporter Wilfred Burchett put right with his scoop of the century. "I write this as a warning to the world," reported Burchett in the Daily Express, having reached Hiroshima after a perilous journey, the first correspondent to dare. He described hospital wards filled with people with no visible injuries but who were dying from what he called "an atomic plague". For telling this truth, his press accreditation was withdrawn, he was pilloried and smeared - and vindicated.
The atomic bombing of Hiroshima and Nagasaki was a criminal act on an epic scale. It was premeditated mass murder that unleashed a weapon of intrinsic criminality. For this reason its apologists have sought refuge in the mythology of the ultimate "good war", whose "ethical bath", as Richard Drayton called it, has allowed the west not only to expiate its bloody imperial past but to promote 60 years of rapacious war, always beneath the shadow of The Bomb.
The most enduring lie is that the atomic bomb was dropped to end the war in the Pacific and save lives. "Even without the atomic bombing attacks," concluded the United States Strategic Bombing Survey of 1946, "air supremacy over Japan could have exerted sufficient pressure to bring about unconditional surrender and obviate the need for invasion. Based on a detailed investigation of all the facts, and supported by the testimony of the surviving Japanese leaders involved, it is the Survey's opinion that ... Japan would have surrendered even if the atomic bombs had not been dropped, even if Russia had not entered the war and even if no invasion had been planned or contemplated."
The National Archives in Washington contain US government documents that chart Japanese peace overtures as early as 1943. None was pursued. A cable sent on May 5, 1945 by the German ambassador in Tokyo and intercepted by the US dispels any doubt that the Japanese were desperate to sue for peace, including "capitulation even if the terms were hard". Instead, the US secretary of war, Henry Stimson, told President Truman he was "fearful" that the US air force would have Japan so "bombed out" that the new weapon would not be able "to show its strength". He later admitted that "no effort was made, and none was seriously considered, to achieve surrender merely in order not to have to use the bomb". His foreign policy colleagues were eager "to browbeat the Russians with the bomb held rather ostentatiously on our hip". General Leslie Groves, director of the Manhattan Project that made the bomb, testified: "There was never any illusion on my part that Russia was our enemy, and that the project was conducted on that basis." The day after Hiroshima was obliterated, President Truman voiced his satisfaction with the "overwhelming success" of "the experiment".
Since 1945, the United States is believed to have been on the brink of using nuclear weapons at least three times. In waging their bogus "war on terror", the present governments in Washington and London have declared they are prepared to make "pre-emptive" nuclear strikes against non-nuclear states. With each stroke toward the midnight of a nuclear Armageddon, the lies of justification grow more outrageous. Iran is the current "threat". But Iran has no nuclear weapons and the disinformation that it is planning a nuclear arsenal comes largely from a discredited CIA-sponsored Iranian opposition group, the MEK - just as the lies about Saddam Hussein's weapons of mass destruction originated with the Iraqi National Congress, set up by Washington.
The role of western journalism in erecting this straw man is critical. That America's Defence Intelligence Estimate says "with high confidence" that Iran gave up its nuclear weapons programme in 2003 has been consigned to the memory hole. That Iran's president Mahmoud Ahmadinejad never threatened to "wipe Israel off the map" is of no interest. But such has been the mantra of this media "fact" that in his recent, obsequious performance before the Israeli parliament, Gordon Brown alluded to it as he threatened Iran, yet again.
This progression of lies has brought us to one of the most dangerous nuclear crises since 1945, because the real threat remains almost unmentionable in western establishment circles and therefore in the media. There is only one rampant nuclear power in the Middle East and that is Israel. The heroic Mordechai Vanunu tried to warn the world in 1986 when he smuggled out evidence that Israel was building as many as 200 nuclear warheads. In defiance of UN resolutions, Israel is today clearly itching to attack Iran, fearful that a new American administration might, just might, conduct genuine negotiations with a nation the west has defiled since Britain and America overthrew Iranian democracy in 1953.
In the New York Times on July 18, the Israeli historian Benny Morris, once considered a liberal and now a consultant to his country's political and military establishment, threatened "an Iran turned into a nuclear wasteland". This would be mass murder. For a Jew, the irony cries out.
The question begs: are the rest of us to be mere bystanders, claiming, as good Germans did, that "we did not know"? Do we hide ever more behind what Richard Falk has called "a self-righteous, one-way, legal/moral screen [with] positive images of western values and innocence portrayed as threatened, validating a campaign of unrestricted violence"? Catching war criminals is fashionable again. Radovan Karadzic stands in the dock, but Sharon and Olmert, Bush and Blair do not. Why not? The memory of Hiroshima requires an answer.
preklad zdroj:http://www.outsidermedia.cz/Kdo-lhal-o-Hirosime-lze-i-o-dnesku-1.aspx
Když jsem v roce 1967 poprvé přijel do Hirošimy, byl stále ještě vidět stín na schodišti. Bylo to dokonalé zobrazení ženy ve stavu pohody: roztažené nohy, prohnutá záda, opřená o jednu ruku tak, jak čekala, až se otevře banka. 6. srpna 1945 ve čtvrt na devět ráno byla její silueta vypálena do žuly. Zíral jsem na její stín snad hodinu a pak jsem šel k řece, kde jsem potkal muže jménem Jukio, jehož prsa byla stále poznačena vzorem košile, kterou měl na sobě, když byla shozena atomová bomba.
On se svou rodinou stále ještě žil v chatrči, postavené v prachu atomové pouště. Popsal mi obrovský záblesk nad městem „modrý svit, něco jako „elektrický oblouk při zkratu“, po kterém se vítr roztočil jako tornádo a padal černý déšť: „Porazilo mne to na zem a před sebou jsem viděl jen stonky tam, kde předtím byly mé květiny. Všude bylo ticho a klid, ale když jsem se zvedl, viděl jsem mlčící ochromené nahé lidi. Někteří neměli ani kůži ani vlasy. Byl jsem si jist, že jsem po smrti.“ Když jsem se po dalších 9 letech vrátil, už nežil, zemřel na leukémii.
Spojenecké okupační úřady zákázaly okamžitě po bombardování veškeré zmínky o radioaktivním spadu a trvaly na tom, že lidé byli zabiti nebo zraněni pouze výbuchem bomby. Byla to první lež. „Ruiny Hirošimy nejsou radioaktivní“ byl titulek na první stránce New York Times, klasická ukázka dezinformace a žurnalistické zbabělosti, což napravil až australský reportér Wilfred Burchett svým článkem století. „Píši toto jako varování světu,“ napsal Burchett v listu Daily Express, když zranění umírali na to, co nazval „atomovým morem“. Protože napsal pravdu, byla jeho novinářská akreditace zrušena, byl pranýřován, špiněn, ale nakonec obhájen.
Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki bylo kriminálním činem neuvěřitelného rozsahu. Byla to předem připravení masová vražda, která pustila z řemene kriminální zbraň. Z toho důvodu její obhájci hledali spásu v mytologii „dobré války“, jejíž „etická očistná lázeň“ (jak to nazval Richard Drayton) dovolila, aby si Západ nejen odpykal svou krvavou imperiální minulost, ale dopřál si 60 let hrabivých válek, vždy chráněn stínem Bomby.
Nejtrvalejší lží, je to, že „bomba byla shozena, aby se urychlil konec války v Pacifiku a uchránily se lidské životy“. Americká studie o strategickém bombardování z r. 1946 učinila následující závěr „I bez atomového útoku by vzdušná převaha nad Japonskem vyvinula dostatečný tlak, aby se docílilo bezpodmínečné kapitulace bez nutnosti invaze. Na základě detailního průzkumu všech faktů a podle výpovědí těch japonských velitelů, kteří přežili, je názorem této Studie že … Japonsko by se bylo vzdalo, i kdyby atomové bomby nebyly shozeny, Rusko nevstoupilo do války, a nebyla plánována invaze do Japonska.“
Národní archiv ve Washingtonu obsahuje americké vládní dokumenty, které mapují japonskou předehru k mírovým jednáním už v r. 1943. Jednání se neuskutečnilo. Telegram, zaslaný německým velvyslancem v Tokiu 5. května 1945, zachycený Američany, rozptyluje jakékoliv pochybnosti, že by Japonci zoufale netoužili domoci se jednání o míru, včetně přijetí kapitulace „i kdyby podmínky byly tvrdé“. Namísto toho americký ministr války Henry Stimson řekl presidentu Trumanovi, že se obává, že americké letectvo vybombarduje Japonsko tak, že nová zbraň nedostane příležitost „ukázat svou sílu“. Stimson později přiznal, že „nebylo vyvinuto žádné úsilí a nebylo o něm ani vážně uvažováno, aby se dosáhla kapitulace s cílem bombu nepoužít“. Jeho kolegové toužili, aby „mohli zastrašit Rusy Bombou, ostentativně pověšenou na opasku“. Generál Leslie Groves, ředitel Projektu Manhattan svědčil: „Neměl jsem žádnou iluzi o tom, že by Rusko nebylo náš nepřítel a že projekt byl veden na základě tohoto faktu.“ Den poté, co byla zničena Hirošima, vyjádřil president Truman svoje uspokojení nad „obrovským úspěchem tohoto pokusu“.
(Pozn. překladatele: Vzpomínám na kreslený vtip z podzimu 1945, kde na přehlídce pochodují obrovské ešelony ruských vojáků a pak jede jediné americké auto s bednou, označenou „atomová bomba“, následované vojenskou hudbou.)
Předpokládá se, že od r. 1945 byly Spojené státy nejméně třikrát na mezi rozhodnutí použít atomovou bombu. Při proklamování svého falešného hesla „boje proti teroru“ současné vlády ve Washingtonu a v Londýně vyhlásily, že jsou připraveny provést preventivní atomové údery proti beznukleárním státům. S každým krokem, přibližujícím nukleární Armageddon, jsou lži o oprávněnosti takového kroku stále více pobuřující. Současnou „hrozbou“ je Irán. Ale Irán nemá nukleární arsenál a dezinformace jsou od iránské opoziční skupiny MEK (podporované z CIA) – stejně jako lži o zbraních hromadného ničení Saddáma Husajna pocházely z Iráckého národního kongresu, vytvořeného Washingtonem.
Role západní žurnalistiky ve vytvoření tohoto strašáku je kritická. Americký Defence Intelligence Estimate uvádí, že „s vysokou pravděpodobností“ Irán přerušil svůj program atomového vyzbrojování v r. 2003. Nikoho nezajímá, že iránský prezident Mahmúd Ahmadínežád nikdy nevyhrožoval „smazáním Izraele z mapy“. Ale tato mantra žije tak, že Gordon Brown ve svém proslovu před izraelským parlamentem ji opět použil k výhrůžce Iránu.
Tento sled lží nás přivedl k jedné z největších krizí od r. 1945, protože skutečná hrozba je bez diskuse v západních vládních kruzích a mediích. Na Blízkém Východě je jediná nekontrolovatelná nukleární mocnost - a tou je Izrael. Odvážný Mordechai Vanunu se v r. 1986 snažil varovat svět, když vyvezl důkazy, že Izrael buduje sílu nejméně 200 nukleárních hlavic. Bez ohledu na rezoluce OSN má Izrael svědění napadnout Irán a to z obavy, že nová americká vláda může, skutečně jen možná může, zahájit skutečná jednání s národem, který byl Západem pošpiněn, když Velká Británie a USA svrhly v r. 1953 demokratickou vládu v Iránu.
Izraelský historik Benny Morris, který byl kdysi považován za liberála, a který je nyní politickým a vojenským poradcem své vlády, ve svém článku v New York Times z 18. července letošního roku pohrozil, že „Irán může být přeměněn na nukleární poušť“. To by byla masová vražda. Pokud to pronáší Žid, je to ironie osudu.
Zůstává otázka: Jsme my ostatní pouhými diváky, kteří tvrdí, tak jako to říkali dobří Němci „my nic nevíme“? Schováváme se čím dál tím více ta to, co Richard Falk nazval „pokryteckou, jednosměrnou, legálně/morální zástěnou s namalovanými kladnými obrázky ohrožených západních hodnot a nevinnosti, což umožňuje konat kampaň neomezeného násilí“? Lovit válečné zločince je opět v módě, Radovan Karadžič je před soudem, ale Sharon, Omert, Bush a Blair nejsou. Proč? Vzpomínka na Hirošimu vyžaduje odpověď.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára